Brand protection, market destruction?

Amazon´s troubles with forgeries have been discussed a lot.  Also, this blog has already given some space to this topic. In the meantime, the situation has become even worse. Amazon was targeted by several suits. Manufacturers complain that fakes of their products are sold on Amazon. Clients complain because they bought fake brand sunglasses and other products.

Litigations target the process that is at the very core of Amazon activities and which started from its book business. The user writes a name of a book and the e-shop shows all relevant offers from different book-sellers. The latest edition, older editions, different publishers, new books, second hands, paperbacks, hard covered, etc. You can just select. Amazing. A dream of any book addict. Amazon does not investigate whether all publishers have bought all rights. It is assumed that it is up to authors and their representatives to deal with such issues. After all, Amazon is not able to see all contracts. Some second-hand books have been released by publishers who don’t exist anymore. Moreover, Amazon does not have physical access to all books offered. How could they check their genuineness?

The process of selling consumer goods is de facto same at Amazon. You ask for a Samsonite traveling case and you are offered a list of new and second hand Samsonite cases from different sellers. It is possible that some of them are fakes. And now we face the core of the argument. Who should pay for a genuineness check? The manufacturer? The marketplace provider? Customer? Taxpayers?

Accusers believe that the marketplace must create a fake-free environment. However, it is not clear what exactly Amazon is expected to do. Sell only goods directly from manufacturers? If this were the case, it would make no sense to run an independent marketplace. Contact manufacturers because of each item to check genuineness? Integrate its information systems with all track-and-trace systems of all producers?

Each of these alternatives imposes additional costs and limits the assortment. If Amazons lost these cases, it would have a damaging impact on entire e-commerce industry. Similar principles could be applied on independent marketplaces and second-hands worldwide.

The logic of current wave of suites follows up lawsuits between Louis Vuitton and eBay in 2008-10. Luxury cases provider required that the marketplace implements genuineness check processes. This view was accepted by European courts. eBay had to pay several times up to the total sum of almost 100 million USD and later implemented a special regime for luxury branded goods. It resulted in a decrease in revenues, but it did not matter to Louis Vuitton. This premium luxury brand prefers to be sold only in its shops and in the underworld, nothing between. However, putting most of the general items under the same regime would have a dramatic impact on the market.

In some measures, it will happen regardless results of litigation. Amazon has already started a product labeling project. Each item will be tracked, including a possible check of origin. The business model has not been decided yet, but very likely Amazon will charge sellers for product labels. The vendors will pass new costs to the customers. Application of this regime at unique items is quite bearable. Its application at almost everything will result in higher prices and smaller markets.

It is not necessary. Anti-counterfeit technologies are available for reasonable price. Their resistance against all kinds of attacks is extremely high. Manufacturers can save a few dollars through not implementing such protection. However, in long-term effect, this “savings” will result in a loss even if they win all litigations because of negative impact on distribution channels.

The final most important question is: Why should be the costs of anti-counterfeit protection of commercial brands imposed on taxpayers?

 

Technical remark:

Regarding brand protection technologies, there are several alternatives. However, holograms are the strongest technology, provided the following.

  • Imitation of a hologram is impossible or close to impossible. It can be reached through e-beam lithography origination. There are only a few companies that are able to produce such holograms. Some of them have their own software, which includes mathematical algorithms that cannot be derived back from a ready hologram. Special visual effects are thus enabled.
  • Hologram imitating is impossible. It means that it includes visual effects that cannot be created with other technology.
  • Identification of genuine hologram is easy, without special skills. It can be ensured through very expressive effect and clear communication to ensure that people know the effects.

With meeting these conditions, there is no need to implement more measures such as tracking system.

 

Advertisements

Ochrana značky, zničení trhu?

O potížích Amazonu s padělky se píše hodně. I my jsme se tomu již věnovali na našem blogu. Mezitím ale přituhlo. Amazon se stal terčem několika žalob. Na jedné straně se s ním soudí výrobci, kterým vadí, že se v nabídce objevují padělky jejich produktů. Na druhé straně útočí spotřebitelé (resp. specializované predátorské právnické kanceláře), co si na Amazonu koupili produkty, které se později ukázaly jako falešné a které nemají správné parametry. Naposledy sluneční brýle.

Předmětem kritiky a útoků je postup, který představuje samotné jádro činnnosti Amazonu a který vychází z toho, že se původně jednalo o čistě knižní obchod. Uživatel zadá název knihy a na obrazovce mu vyjedou všechny nabídky od nejrůznějších knihkupců. Poslední vydání, starší vydání, různí nakladatelé, knihy vázané, brožované i elektronické, nové i antikvariátní. Stačí seřadit a vybírat. Nádhera. Sen každého nakupujícího. Amazon pochopitelně neřeší, jestli mají všichni vydavatelé všechna potřebná práva. Předpokládá, že kdyby někdo vydal knihu tak, že při tom okrade autora, je na autorovi nebo jeho zástupcích, aby si vše pohlídali a vyřešili. Konec konců, jinak to ani nejde. Amazon nemá možnost každého vydavatele kontaktovat a chtít vidět potřebné smlouvy. Co když se jedná o antikvaritání výtisk a nakladatelství už třeba ani neexistuje? Navíc, v době, kdy je kniha v nabídce, ji Amazon ani nemusí mít fyzicky k dispozici. Jak by mohli zkontrolovat, že je výtisk pravý?

Se spotřebním zbožím to na Amazonu funguje stejně. Zadáte kufr Samsonite a systém vám předloží nabídky kufrů Samsonite od nejrůznějších prodejců. Nové i použité. Je vlastně poměrně pravděpodobné, že některý z nich bude padělek. A tady se dostáváme k jádru sporu. Kdo má nést náklady na kontrolu pravosti? Výrobce? Internetový obchod? Zákazník? Stát?

Žalující se v tomto případě domnívají, že se jedná o povinnost internetového obchodu. Není ovšem úplně jasné, jak by to měl Amazon dělat. Pouštět do prodeje pouze zboží pocházející přímo od výrobců? Potom by jeho činnost ztratila smysl. Nebo kvůli každému kusu kontaktovat výrobce a zjistit, zda od něj opravdu pochází? Nebo propojit své informační systémy se všemi systémy sledování oběhu produktů všech výrobců? Nebo alespoň rozdělit produkty na ty  s certifikátem pravosti a bez něj (což vyžaduje obdobné činnosti)?

Každá z těch variant znamená hodně dodatečných nákladů a omezení výběru. Jestli Amazon soudy prohraje, bude to rána samotnému principu internetového prodeje. Nezapomínejme, že v době mezinárodních smluv a arbitráží je poměrně snadné, aby rozsudky získávaly mezinárodní platnost. Za pár let tedy mohou podobná pravidla platit i pro servery jako Heureka, Srovnanicen, Aukro… taky vlastně pro všechny internetové bazary.

Logika dnešních žalob navazuje na spory mezi Louis Wuitton a eBay, které probíhaly v letech 2008 – 2010. Výrobce luxusních kabelek požadoval, aby internetové tržiště zavedlo kontrolu, zda na něm prodávané zboží této značky není padělané. Evropské soudy mu daly za pravdu, společnost eBay musela postupně zaplatit skoro 100 milionů dolarů a převedla některé luxusní značky do zvláštního režimu. Hodně to omezilo internetové obchodové, ale to Lousi Wuittonovi nevadilo. Chce být značkou, která se prodává v těch nejluxusnějších obchodech a v podsvětí, ale nic mezi tím. Jenže pokud by do podobného režimu měla být převedena i většina běžného zboží, úplně to změní charakter trhu.

To se, ostatně, nejspíš stane bez ohledu na výsledek soudu.  Amazon mezitím zavádí systém označování zboží, každý jednotlivý kus bude sledovat a případně zjišťovat původ. O obchodním modelu zatím nebylo rozhodnuto, ale nejspíš bude náklady účtovat prodávajícím, kteří je obratem přenesou na zákazníky.

Čím se dostáváme k jádru věci. Pokud jsou do speciálního režimu kontroly pravosti převedeny nejluxusnější položky, je to snesitelné. Nicméně pokud by mělo být totéž aplikováno na veškeré zboží, bude to znamenat zdražení a zmenšení trhu.

Přitom dnes už jsou k dispozici technologie ochrany proti falšováním. Jsou za přijatelnou cenu a jsou neprolomitelné nebo téměř neprolomitelné. Tím, že je nenasadí, ušetří výrobci pár dolarů. Ale v celkovém efektu se ta jim na úspora nevyplatí, protože budou poškozeny prodejní kanály.

To všechno vede k otázce, kdo má vést náklady boje proti padělkům. Je vůbec správné, aby to byli daňoví poplatníci?

Technický dovětek:

Jaké, že jsou ty technologie umožňující ochránit značkový produkt proti padělání? Existuje několik možností, nicméně nejvýraznější jsou hologramy. Je ovšem zapotřebí:

  • Aby byl hologram z principu nepadělatelný. Tedy např. vyrobený technologií elektronové litografie s velmi vysokým rozlišením. Firem schopných vyrobit takový hologram je na světě jen několik a každá z nich používá k vytváření hologramů vlastní matematické algoritmy, jaké nemohou být odvozeny z hologramu. Z toho pak vyplývají jedinečné vizuální efekty.
  • Aby byl hologram nenapodobitelný. To znamená, aby obsahoval takové vizuální efekty, jaké není možné vytvořit jinou technologií.
  • Aby byl snadno identifikovatelný. Jde o to, aby i laik okamžitě rozpoznat, zda hologram obsahuje požadovaný vizuální efekt. K tomu je zapotřebí kromě dost výrazného efektu i důkladná komunikace, aby lidé věděli, co mají kontrolovat.

Pokud jsou tyto podmínky splněny, není zapotřebí dalších opatření. Zákazníci sami rozliší originál od padělku a tím pádem není zapotřebí žádného dalšího sledovacího systému.

OPTAGLIO security holograms exceeded 5 million DPI

OPTAGLIO, the global leader in high-resolution security holograms, today announced it exceeded the resolution of 5 million DPI. This move further enhances anti-counterfeit resistance because such resolution is beyond the reach of any potential attacker.  Cards producers are thus given a technological advantage that is likely to sustain over more than ten years. 

„This success is backed by long research. It is relatively easy to narrow stream of electrons, but it is necessary to deal also with particular technical and physical challenges such as proximity effect,“ said Dr. Tomas Karenský, senior research manager in OPTAGLIO. „This technology upgrade enables us to create entirely new visual effects. It underlines critical role of hologram design so that new possibilities are used completely.“

OPTAGLIO has already been the market leader working with the resolution of 2,5 million DPI, which is sufficient for placing a detailed map of the Moon on space of one square centimeter. With this resolution, OPTAGLIO has developed a portfolio of unique visual effects.  „As far as we are informed, nobody has ever imitated 2,5M DPI security hologram. However, we understand the need for further increasing the technological advantage. Typical life cycle of identity document is ten years. It is important to ensure that attackers will not be able to imitate security elements all along the lifecycle.“

Optaglio holograms are created with e-beam lithography. This technology works with electron beam instead of a laser. The electron beam can be narrowed and broaden to create special effects while keeping reasonable effectivity.

5 million dpi holograms were developed in OPTAGLIO  Labs, the research center situated in Lochovice, Czech Republic. This center was established in 2015 to unify and consolidate various research and development activities.  In 1994, Optaglio originated from Czech Academy of Science and has kept its scientific spirit until now, which resulted in a range of patents and breakthrough innovations. OPTAGLIO Labs focus on both product innovation and material research.

 

Až montovny začnou propouštět…

Jak získat takové schopnosti a kvalifikaci, které člověku udrží dobrou pozici na pracovním trhu i v případě problémů automobilového průmyslu nebo odchodu korporací do levnějších zemí? Nejlépe nastoupit na místo, kde se člověk potřebné věci naučí. Otázka ovšem zní, jak najít zaměstnavatele, který vám svěří dost kompletní úkoly, operuje na světových trzích a je technologicky na špici.

V poslední době snad nemine dne, aby nějaký ekonom nevydal článek, ve kterém varuje, že konjunktura je za vrcholem a že se blíží krize. Vesměs tvrdí, že příští krize bude horší než ta minulá. Vychází přitom z různých agregátních veličin a možných strategií centrálních bank.

Co v Česku zbude po automobilovém průmyslu?

Možná mají pravdu. Ale i když pomineme fiskální ukazatele, je zjevné, že české hospodářství je zranitelnější než před krizí roku 2008. Zvýšil se podíl automobilového průmyslu i toho, čemu se většinou říká montovny. Fakticky se jedná o výrobní podniky v zahraničním vlastnictví zaměřené na jednoduché komponenty typu odlitků a obrobků. Automobilové odvětví je vysoce cyklické, takže je jisté, že příští ekonomické zpomalení bude znamenat prudký pokles odbytu. A korporace vždy raději utlumí zahraničí než svou mateřskou zemi. Lze tudíž čekat rychlé zavírání podniků nebo aspoň výrazné propouštění, jaké může mít až povahu kolapsu. „Budeme bezbranní,“ upozorňuje v této souvislosti třeba Markéta Šichtařová.

Pokud by se náhodou ekonomové spletli a krize nás hned tak nečekala, dojde k témuž o něco později. Automobilové odvětví je extrémně citlivé na ceny, pár centů na součástce může rozhodovat. S každým růstem platů a nápravou kurzu koruny bude mít výroba tendenci přesunovat se dále na východ nebo na jih.

Samostatný expert nebo živá součástka?

Jenže struktura ekonomiky je ten menší problém. Ještě podstatnější je změna ve struktuře pracovní síly. Ať chceme nebo nechceme, roky práce v korporátní výrobní hale člověka změní. V čem?

  • Naučí se kázni.
  • Zvykne si nediskutovat příliš.
  • Přizpůsobí se plnění dílčích úkolů. Často mu uniká smysl celého projektu nebo procesu, ale to nevadí.
  • Dokáže čekat na pokyny a detailní zadání. Nepouští se do práce, dokud nedostane jasný příkaz.
  • Přiblíží se dokonalosti v řešení nějaké skupiny problémů, které jsou třeba i technicky komplikované, ale omezené svým dosahem.
  • Naprosto přesně respektuje pravidla. I kdyby mu to mělo bránit v dosažení výsledku.

Jinak řečeno, stane se bezchybně fungujícím kolečkem v obrovském stroji. To není teorie. Technický manažer ve společnosti Optaglio Libor Šustr k tomu říká: „Občas k nám takoví lidé chodí na pohovory. Jsou ukázkově připravení na interview, ale vzbuzují pochybnosti, jak by si vedli v prostředí, kde mají nacházet úplně nová řešení, rozhodovat, nést odpovědnost za výsledky projektů a kde se nemohou opřít o žádný manuál.“ Pozor, nemluvíme o vysokých manažerech, ale o expertech na „běžných“ technických pozicích.

Ztráta schopnosti pracovat mimo korporaci

Dnes to nikdo nevnímá jako problém. Podniky se přetahují o zaměstnance. I řadový konstruktér nebo nástrojář, pokud odejde, může mít ještě ten den nové pracovní místo, možná i lépe placené. Jenže až korporátní výrobny začnou propouštět, nezůstanou po nich jen prázdné haly a pozemky, ale také statisíce šikovných lidí, kteří „jen“ ztratili pracovat schopnost mimo korporaci.

A co hůře, sami ti lidé to většinou nevnímají. Korporátní oddělení interní komunikace dokážou vytvořit atmosféru, kde si každý připadá jedinečný, kreativní a úžasný. Ale zkuste se na sebe na chvíli podívat zvenčí. Kdybyste přišli do podniku, viděli několik desítek konstruktérů v jedné místnosti a věděli, že jejich společným dílem je jediná součástka, jak samostatná a kreativní by vám připadala práce každého z nich? A jak byste hodnotili práci technologa, který už pět let neřeší jiný problém než zrychlování výrobní linky o procento stanovené vyšším managementem?

Až tedy  – dříve nebo později – začne docházet k útlumu korporátních výroben automobilového odvětví, jaké budou zbývat možnosti? Nejlépe založit něco vlastního nebo se připojit k nějaké velmi dynamické partě. Jenže komu ještě zůstanou potřebné schopnosti?

Spoléhat na sebe, ne na vládu

Samozřejmě bychom měli požadovat, aby určité kroky podnikala vláda. Kupř. aby v době hospodářského růstu hospodařila s přebytkovými rozpočty a během příští krize mohla ekonomiku povzbudit. Ale to je čistě teoretická možnost, ministerstvo financí nedokáže vývoj rozpočtu ani predikovat, natož aktivně řídit. Podobně nemůžeme ani čekat, že by vláda reálně podpořila změnu ekonomiky od korporátních montoven k menším místním technologicky šikovným firmám.

Nicméně nakonec rozhoduje, co podnikne jedinec. A konec konců, i celková reakce ekonomiky je do značné míry součtem toho, jak si poradí jednotliví lidé. Pro ty, kdo nemají ukončené vzdělání, může být smysluplné si ho dodělat. Nicméně to nemění nic na tom, že lidé se nejlépe učí tím, že něco dělají. Studovat kurzy samostatnosti a přitom trávit většinu dne jako součástka v korporátním stroji, to příliš nedává smysl.

Smysluplnější je změnit zaměstnání tak, aby se člověk učil ty věci, které se po pádu montoven můžou hodit. Za předpokladu, že se jedná o firmu, která už teď může platit rozumně nebo dokonce nadstandardně.

Jaké místo je bezpečné?

Zaměstnavatele s ideální perspektivou asi není možné definovat, ale některé společné základní znaky existují:

  • Čím větší organizace, tím menší šance, že dostanete možnost řešit úkoly samostatně. Spíš velký tým, několik úrovní řízení, komplikovaná pravidla. „Jsou výjimečné organizace, ale pokud si chcete pěstovat schopnost samostatného řešení problémů, málokterá firma nad 100 lidí bude ta správná,“ říká např. expertka na firemní výkonnost Karin Hringe.
  • Vyspělost. Není zapotřebí vysvětlovat, že když pracujete s technologií z časů vašich rodičů a na trhu jsou mezitím úplně jiné věci, příliš dobrou perspektivu vám to nedá. Konec konců, třeba programátoři vědí, proč nechtějí trávit další roky u mainfraimových počítačů ze 70. let, i když je to dobře placené.  Je tedy důležité, aby se zaměstnavatel zabýval něčím, co je na špičce a co má perspektivu i do budoucnosti.
  • Globální působení. Až začnou korporátní montovny propouštět, dopadne to i na další sektory a český trh bude hodně těžký pro každého. Na budoucnost se tedy připravíte nejlépe tam, kde jednáte jednou s čínským dodavatelem, podruhé s argentinským zákazníkem, potřetí třeba s francouzskou partnerskou firmou. Firmy příliš uzamčené do českého trhu nemusí být to pravé.

A k tomu všemu musíme pochopitelně přičíst takové požadavky jako přátelští kolegové, aspoň trochu zábavná práce, slušný plat a vše, co k tomu patří.

Takových firem není v České republice mnoho a neotvírá se v nich příliš míst, ale rozhodně se vyplatí sledovat situaci. Třeba OPTAGLIO má letos hodně dobrý rok, hlavně na asijských trzích. Vedle toho připravuje otevření zahraniční pobočky, nedávno přešlo na akciovou společnost a technologické centrum v Lochovicích je nově vybavené. Firma tedy čeká mohutný růst a chce v nejbližších měsících výrazně rozšířit tým. Možná to je dobrá příležitost přemýšlet, zda do OPTAGLIO neposlat životopis. Tím spíš, že OPTAGLIO není nastavené tak, že by obsazovalo jenom konkrétní pozice, ale když vidí zajímavého člověka, sáhne po něm.

Někdy to může být jeden e-mail odeslaný ve správný čas, co rozhodne o dalším směřování.

 

Centralizovaná biometrie jako adrenalinový sport

Americká telekomunikační společnost Verizon musela před pár týdny přiznat, že se hackeři dostali k údajům o 6 milionech zákazníků. Aby toho nebylo málo, o pouhý měsíc dříve stejné firmě unikla data o 14 milionech lidí. Stalo se to při předávání informací mezi Verizonem a dodavatelskou firmou, která pomáhala s telefonickou podporou zákazníků. Obě organizace měly zabezpečené databáze, ale vznikl nějaký problém při vzájemné komunikaci.

Banka UniCredit, které byly ukradeny údaje o 400 000 zákazníků, je na tom vlastně docela dobře. I když se jednalo o citlivé údaje včetně toho, kdo komu kolik dluží. A mezitím jen tak, jakoby mimochodem, proběhla zprávička, že švédská policie nedokázala ochránit informace o lidech, které vyšetřuje.  Ale to nejlepší nakonec. Ale proč se tím zabývat, když to jsou jen drobné.  Během poslední prezidentské kampaně v USA se na internet dostaly nechráněné údaje o 200 milionech Američanů, jejich soukromí a zálibách.

Seznam by mohl dlouho pokračovat. Analytici serveru Comparitech spočítali, že od roku 2014 došlo ve světě k 5 000 velkým únikům dat z organizací jako Apple, americká vláda, turecká vláda, T-Mobile, Sony, Yahoo atd.

Připomínáme to proto, aby bylo jasné, jak iluzorní je představa, že by někdo dokázal data spolehlivě ochránit. Ani náhodou! Výrobci databází pro ukládání biometrických údajů samozřejmě tvrdí, že ta jejich je naprosto perfektně zabezpečena, ale sotva kdo tomu věří.

To je dobré zdůrazňovat proto, že se znovu a znovu objevují nápady na zavádění systémů ověřování osobní identity, v nichž uživatel nemá držet v ruce žádný fyzický doklad. Systém načte do databáze váš otisk prstu, rysy tváře nebo duhovku a můžete jít domů. Příště vás znovu načte a srovná se záznamem v databázi. Je to jednoduché, pohodlné, o nic se nemusíte starat… až do chvíle, když zjistíte, že se kdosi dostal k vašim údajům, prodal je několika podvodnickým organizacím a ty vesele používají třeba kopie vašeho otisku prstu.

V představitelné budoucnosti to tedy bez fyzického dokladu nepůjde. Jenže zranitelnost databází má důsledky i pro doklady se elektronickým čipem.  Komplikuje totiž nejsilnější způsob ověření pravosti – porovnání vůči centrální databázi. Umístění biometrických údajů přímo na čip je snad přijatelným rizikem (zvláště, pokud by načtení čipu bylo podmíněno zadáním PIN). Přenos biometrického údaje (byť šifrovaného) přes veřejnou síť už ale přijatelný není. Ověřování vůči centrální databázi tedy vyžaduje jiný parametr. Pokud je prioritou jednoduchost, mohlo by stačit číslo dokladu. Pokud je prioritou bezpečnost, je tu produkt OVImage společnosti OPTAGLIO. Ten spočívá v tom, že ve vymezené části dokladu jsou náhodně rozmístěny mikrohologramy, jejich pozice načtena a uložena do databáze pro pozdějí porovnávání. Každý doklad je unikátní, vyrobit podruhé stejný doklad je nemožné, a to i pro jeho výrobce. Podstatnou výhodou je, že sítěmi nejsou přenášeny citlivé osobní údaje.

Samozřejmě se budou objevovat další a další technologické firmy, jejichž obchodníci budou tvrdit, že v jejich centrální databázi mohou být biometrické údajně skladovány naprosto bezpečně. Pochopitelně, oni sami neponesou odpovědnost za všechno, k čemu by mohlo dojít.

 

Centralised biometry as an extreme sport

A few weeks ago, American telecoms giant, Verison, had to admit that hackers got access to data on 6 million clients. A month earlier, there was a leakage of data about 14 million people in the same company. UniCredit Bank can be quite happy because „only“ 400 000 customers personal data was compromised. In the meantime, Swedish police were not able to protect information about people who are currently under investigation. However, all of these cases are pretty small in comparison with the fact that unprotected information about 200 million American citizens, including their preferences and interests, got to the Internet during last presidential campaign.

The list of incidents could go on. Analytics of Comparitech server counted that there have been more than 5000 big data leakages from organisations such as Apple, American government, the Turkish government, T-Mobile, Sony and Yahoo since 2014.

It confirms that there is no chance to implement a 100% reliable data protection. No chance! Biometric database vendors claim that their security is perfect, but seldom anybody believes them.

It should be kept in mind because ID schemes based on centralised biometry databases are proposed again and again. It is typical for them that there is no physical document. Your fingerprint, face features or iris is recorded, and you can go home. Next time you will be identified and authenticated by comparing your biometry characteristics to a central database record. Everything is easy, comfortable… up to the moment when you find that somebody gets your biometric data, sold it to several criminal gangs and your copy of your fingerprint is used for transaction authorization.

There is no chance to build an ID solution without a physical document for the foreseeable future. However, the vulnerability of databases has also consequences for e-ID cards. It prevents verification through a comparison against a central database. Placing of biometric data on the card chip creates an acceptable risk (however, it would be better to protect it with PIN) but its transfer through a public network is too riskful, although it may be encrypted. Therefore we need another piece of information to be used. If simplicity is the key priority, document serial number can be used. If security is the key priority, the best option is OVImage by OPTAGLIO. Microholograms are scattered into a defined area of a document. Their position is photographed and saved into the database to enable later identification of the individual document. Each document is unique; even the producer is not able to make the same document again. No sensitive personal data is transferred.

It is likely that technology vendors will appear and state that their biometric databases are secure. It is an easy statement as long as their managers do not guarantee of it with their private properties.

Může mít operátor manažerský plat?

Ten trend je v zásadě stejný všude v západním světě. Dnešní mladí jsou první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče a většina rodin si toho může dovolit méně než před 15 lety. Mnozí s tím jsou už více méně smířeni. Zbývá pár profesí, kde platy ještě rostou, jako jsou třeba někteří velmi specializovaní programátoři. A pak jsou firmy, které se tomu trendu vymykají. Třeba lochovické OPTAGLIO, kde si operátor může přijít na částku blížící se 50 000 měsíčně.

„Nejde jen o to, že mám dobrý plat. Ještě důležitější pro mě, že se můžu naučit spoustu nových věcí, profesionálně růst a časem pomýšlet na ještě zajímavější pozici,“ říká Rudolf Dubský. „Mám dnes hodně samostatnou práci, každý rok o něco složitější, takže mám možnost učit se průběžně. Před lety bych nevěřil, že jednou budu zvládat tak komplikované věci. Ale jde to bez problémů.“

Případ společnosti OPTAGLIO vyvrací představu, že ve firmách založených na posledních vědecko-technických poznatcích najdete jen profesory a roboty. OPTAGLIO se zabývá bezpečnostními nanotechnologiemi, vytváří složité optické prvky, které chrání proti padělání pasy a bankovky na celém světě. U Lochovic vybudovala nejmoderněji vybavené výzkumné a výrobní pracoviště, se spoustou příležitostí pro nejrůznější profese – od vědců s doktorátem přes operátory až po řidiče.

„Příležitosti jsou u nás otevřené v zásadě pořád, ale letošní rok je zvlášť zajímavý. Očekáváme totiž do konce roku získání dalších zakázek na asijských trzích a budeme tudíž potřebovat posílit týmy. Stačí poslat životopis na e-mail management@optaglio.cz. Není pro nás tak důležité, že někdo pracoval x let na té  a té pozici. Podstatné je, co má ten člověk před sebou, jaký má potenciál,“ říká technický manažer Libor Šustr.

Nicméně přesto se ta otázka nabízí. Operátorů výrobních linek a zařízení je hodně. Často mají velmi podobnou kvalifikaci. Co rozhoduje o tom, že někdo uspěje ve firmě jako OPTAGLIO, zatímco jinému nezbývá než pracovat za mizerný plat s vysokým rizikem, že přijde o práci a bude obtížně hledat jinou? K tomu může dojít velmi rychle, jakmile se dostaví očekávaná vlna omezování zahraničních podniků, montoven a výroben.

Zcela jistě v tom hraje roli štěstí. Někdo narazí ve správný čas na správnou příležitost a někdo ne. Nebo může mít smůlu v tom, že ho až příliš snadno vezmou do zahraniční montovny, kde pak zůstane celé roky. Korporace s ním bude spokojena, protože je slušný a pracovitý, ale nedostane možnost naučit se něco zásadně nového. Řeči o korporátním rozvojovém programu na tom nemohou nic změnit. Když podnik dělá stále to samé a řeší jen zrychlování linek a snižování zmetkovosti, pak vám příležitost k růstu prostě nabídnout nemůže.

Velice podstatné ale je, jak se zaměstnanec o práci zajímá. „Ten rozdíl je zpravidla viditelný po pár dnech. Někoho zajímá výroba celkově. Chce vědět, proč to děláme právě takhle, jaké procesy předchází, jaké navazují, je zvědavý, všímá si. Dokáže se soustředit na práci a když se objeví problém, snaží se ho řešit. Ne proto, že nad ní někdo stojí, ale protože ho baví řešit problémy. To jsou ti lidé, kteří mají perspektivu.“ vysvětluje Libor Šustr.

Ale k tomu všemu je zapotřebí mít kuráž, aby se člověk zvedl a změnil místo, i když má docela dobrou práci. „Spousta manažerů bere jako samozřejmost, že vždy po několika letech mění místo za lepší. Zaměstnancům na operátorských pozicích se většinou měnit nechce. Což může být chyba,“ vysvětluje vysvětluje psycholožka Kamila Najbrtová.

Jak vysvětluje, nemá na mysli problematické pracovníky, co nikde nevydrží, ale právě ty bezproblémové. „Lidé často berou práci jako manželství. Když se člověk ožení, zpravidla to tím pokládá za vyřešené. Možná se čas od času zasní, jaké by bylo žít s někým jiným, ale reálně ty možnosti nezjištuje. Pokud nepřijde krize, tak manželství prostě funguje, a dál nebádáme. To je správný přístup. Potřebujeme stabilní vztahy a nemůžeme pořád otevírat, zda by to jinde nebylo ještě lepší,“ pokračuje psycholožka. „Jenže je chybou si myslet, že ke stabilnímu životu patří stále stejné zaměstnání. Ve skutečnosti je to naopak. Podstatná část manželských krizí vyplývá z toho, že rodina nemá dost peněz. Lidé se hádají, co mohou koupit, jsou frustrovaní, křičí na sebe. A možná leží nevyužitá příležitost, kde by manžel mohl vydělávat podstatně více,“ uzavírá Kamila Najbrtová.

Nechcete si nechat příležitost ujít? Stačí poslat životopis na e-mailovou adresu management@optaglio.cz. A možná už příští měsíc budete pracovat za mnohem výhodnějších podmínek než dosud. A možná, že za pár let budete pracovat na pozici, o jaké dnes ani nesníte.

Odjet za prací nebo zůstat? Obojí!

Někteří mladí Češi plánují odjezd do ciziny, aby se mohli procházet po Manhattanu nebo chodit do londýnských barů. Nicméně mnohem víc je těch, které do zahraničí táhne práce a kariéra. Mají pocit (často oprávněný), že v českém prostředí chybí takové příležitosti, které by jim umožnily stát se špičkovými profesionály. Proti odchodu naopak hovoří nutnost stěhovat se, měnit životní styl, omezit kontakty s blízkými… a zanedbatelným faktorem není ani bezpečné prostředí v České republice, a někdy i úmysl vychovávat děti v zemi, kde se mluví česky.  Je možné najít nějaké kompromisní řešení?

Dlouho panovala iluze, že tím správným kompromisem by mohly být místní pobočky zahraničních firem. Ale realita je taková, že nastoupit do korporátní montovny či výrobny, centra sdílených služeb nebo třeba advokátní kanceláře neznamená nic jiného, než se člověk stává kolečkem ve stroji. Je rychle zařazen do velkého týmu, plní dílčí úkoly v rámci komplexního projektu, jeho činnost je detailně určována rozhodnutím nadřízených a korporátními předpisy. K tomu ještě přistupuje, že korporace jen velmi zřídka nasazují do středoevropských poboček to nejvyspělejší, co mají (navzdory tiskovým zprávám) a jejich vedení je zpravidla velmi nedůvěřivé vůči lokálním iniciativám. Zkrátka, místní zastoupení korporace může poskytnout klidný život a slušný plat, ale růst schopností od nich nečekejte. To ostatně ví ty tisíce Čechů, kteří raději odjeli do USA a nechali se tam najmout přímo do korporátní centrály či technologického centra.

Opačnou možností je startup, tedy nedávno založená firma prosazující výraznou technologickou novinku. Ti, co tu zkušenost mají, často hovoří o opojném pocitu. Rozjíždíte něco úplně nového, máte pocit, že vám patří svět, vaším působištěm jsou globální trhy, jedinec je často odpovědný za rozsáhlou oblast fungování nové firmy (takže se může hodně učit)… jenže ve skutečném životě se málokomu podaří přijít s vynálezem nebo být přibrán do takového týmu. Navíc většina zdánlivě perspektivních novinek nakonec na trzích neuspěje. A málokterý startup bude hned v první fázi schopen vyplácet takové výplaty, aby to stačilo mladé rodině.

Nebo máte štěstí a narazíte na firmu, jako je OPTAGLIO. Tedy na některý z těch vzácných příkladů českých společností, které svým lidem umožní vyrůst v experty patřící k úzké světové špičce, aniž by bylo nutné se stěhovat. Co za tím je?

  • OPTAGLIO pracuje s těmi nejpokročilejšími technologiemi, jaké jsou na světovém trhu k dispozici. Pracuje s nimi přímo pobočka v Lochovicích ve středních Čechách, je zde umístěn i kompletní vývoj.
  • Zaměstnanci OPTAGLIO se běžně pohybují na globálním trhu. Cestují, jednají se zákazníky i dodavateli, vystupují jako samostatní experti. Technologie společnosti OPTAGLIO jsou využívány ve více než 50 zemích celého světa, výrobní zařízení a materiály také pochází z nejrůznějších regionů. Tedy nespočet příležitostí poznávat rozmanité kulturní styly, mluvit s nejrůznějšími lidmi a učit se pracovat v globálním prostředí.
  • OPTAGLIO má přesně tu velikost, aby jeden člověk mohl dostat k na starosti celou záležitost (projekt), včetně technologií, logistiky, lidí, jednání s partnery apod. Naučí se tedy řešit úkoly s takovou mírou komplexnosti, na jaké jinde pracuje třeba výrobní ředitel.

K tomu je to firma stabilní, s téměř 25 lety historie, špičkovým technologickým vybavením, zavedená na globálních trzích se vším, co k tomu patří. Vyrábí speciální bezpečnostní hologramy pro osobní doklady, pasy, bankovky, kolky apod.

Proč je u nás podobných společností tak málo, tím se teď nemusíme zabývat. Beztak to čtenář nemůže ovlivnit. Nicméně bylo by logické, kdyby si položil otázku podobnou té, která zazněla u startupů. Je vůbec možné se do takové firmy dostat? „Nehledáme lidi se zajímavou minulostí. Hledáme lidi se zajímavou budoucností. Uplatnit se tu může každý, kdo má technické vzdělání, je pracovitý, samostatný, má otevřenou mysl a je připravený se učit další věci. Vím, že to zní jako fráze, ale najít takové lidi není snadné,“ říká technický manažer Luboš Šustr. „Nepotřebujeme praxi v zacházení s konkrétním strojem, a dokonce ani angličtinu na prvotřídní úrovni. Takové věci si člověk osvojí za běhu. Pokud má dost nadšení a chuti se učit.“

Nemusíte ani vymýšlet konkrétní pozici. Ve společnosti OPTAGLIO je spousta projektů a aktivit, pro šikovného člověka se práce najde. Nejlepší je prostě poslat životopis na management@optaglio.cz a dojet se do Lochovic podívat osobně.

ID cards in smartphones? Quite clever

Not long ago, an article was published on this blog underlining necessity to make a difference between processes of identification and authentication. Identification aims at learning who is the person I deal with. We can e.g. learn that the person is Mr. Smith from London, born February 6, 1970. Authentication consists in proving that this alleged Mr. Smith is really the person he claims to be.

Making the clear difference between these processes is useful for thinking about mobile ID concept. Recently, several companies, such as HID and Gemalto, introduced this idea, which is quite simple. A new application, virtual ID card, will be downloaded into user´s smartphone. There is no need to carry another card, a risk of loss is eliminated, the solution is cheaper than physical document production… many benefits. However, there are also some reasons to worry. Your battery can die at the awkward moment. Some social groups do not own smartphones, do not want them or are not able to use them. However, security is the critical objection. Statistics by antivirus company Kaspersky says that the almost one fifth of European smartphones contains malware. It is not so bad in comparison with the rest of world (one-half of China smartphones is impacted), but it is still too bad to implement personal documents into such an environment. We need to consider that substantial proportion of malware enables attackers to apply remote control of someone´s smartphone, including “watching” PIN entering.

A concept of HID covers this problem. Mobile ID would be useful for identification. Information about user´s name, address, birth, marital status and a serial number of the document can be stored in an ID application. In many situations, it is sufficient, when the user is asked for personal data in a hotel, transport, etc.

However, authentication is sometimes necessary. A user asks for cash in his/her bank, tries to enter a classified building or sometimes a policeman is too suspicious. For such situations, a user has his/her polycarbonate ID card with many security elements. This scarce using of physical ID cards enables to understand the importance of physical ID card. Users will be more dedicated to its protection; policemen will pay bigger attention to detail viewing of cards.

Altogether this would mean that a citizen is given a physical ID card and an ID application is downloaded into his/her smartphone. Provided he/she wants it. It is more comfortable than permanent carrying of physical documents and much more secure than crazy ideas such as a central biometric database.

Občanky v mobilech? Celkem chytrý nápad

Není tomu dlouho, co jsme na tomto blogu psali o nutnosti striktně oddělovat procesy identifikace a autentizace. Idenfikace směřuje k tomu, abychom se dozvěděli, s kým mám co do činění. Třeba tak, že nám o sobě řekne, že je Jaroslav Novák z Kladna a že se narodil 6. února 1970. Autentizace obnáší dokazování, že údajný pan Novák je opravdu tím, za koho se vydává.

Právě toto oddělování dvou různých procesů je velmi užitečné, když uvažujeme o konceptu občanského průkazu v mobilním telefonu. V poslední době se jím hodně zabývá společnost HID, ale když zadáte do vyhledávače „mobile ID,“ dostanete se k řadě dalších zajímavých odkazů.

Základní myšlenka je velmi jednoduchá. Občanský průkaz bude elektronická aplikace, kterou si uživatel nechá nahrát do chytrého mobilu. Nemusí s sebou nosit žádnou další kartu, nehrozí ztráta, je to levnější než výroba fyzického dokladu... zkrátka samá pozitiva. Proti tomu stojí různá ALE. Co když u mobilu dojde baterie v nejnevhodnějším okamžiku? Co se skupinami, které nemají chytrý mobil, nechtějí ho mít a třeba si ho ani z nejrůznějších důvodů nemohou pořídit. Nicméně hlavní námitka je bezpečnostní. Statistiky antivirové firmy Kasperky např. uvádí, že téměř každý pátý telefon s Androidem je zavirovaný. Což není tak špatné v porovnání se zbytkem světa (třeba v Číně je to každý druhý), ale je to příliš mnoho, než aby bylo možné svěřit takovému prostředí osobní doklady. Zejména když uvážíme, že podstatná část virů jsou takové, které útočníkovi umožní, aby na dálku zcela ovládl telefon a sledoval  i třeba zadávání PINu.

Nicméně koncepce již zmíněné společnosti HID tento problém pokrývá. Občanka jako aplikace ve smartphonu může být užitečná pro identifikaci – najdete v ní údaje o jménu, bydlišti, narození, ale i třeba číslo dokladu a úřad, který jej vystavil. V řadě životních situací stačí takové údaje nadiktovat a není třeba více ověřovat. Třeba při ubytování v hotelu nebo v hromadné dopravě.

Vedle toho jsou ale situace, kdy musí dojít i na autentizaci. Občas požaduje uživatel vydání peněz v bance, domáhá se vstupu do střežené vládní budovy nebo je policista prostě jen příliš nedůvěřivý. Potom občan vytáhne polykarbonátovou kartu se spoustou bezpečnostních prvků. Toto střídné používání může ostatně vést i k tomu, že fyzický doklad začne být chápán jako něco, co je třeba pečlivě střežit a policisté budou mít více motivace jej prohlížet důkladně a detailně.

V praxi by to znamenalo, že když úřad vydává fyzický občanský průkaz, je uživateli zároveň nahrána aplikace do mobilu. Pokud o to stojí.

Pohodlnější než nošení běžných fyzických dokladů a radikálně bezpečnější než bláznivé nápady typu centrálních databází biometrických údajů.