Až montovny začnou propouštět…

Jak získat takové schopnosti a kvalifikaci, které člověku udrží dobrou pozici na pracovním trhu i v případě problémů automobilového průmyslu nebo odchodu korporací do levnějších zemí? Nejlépe nastoupit na místo, kde se člověk potřebné věci naučí. Otázka ovšem zní, jak najít zaměstnavatele, který vám svěří dost kompletní úkoly, operuje na světových trzích a je technologicky na špici.

V poslední době snad nemine dne, aby nějaký ekonom nevydal článek, ve kterém varuje, že konjunktura je za vrcholem a že se blíží krize. Vesměs tvrdí, že příští krize bude horší než ta minulá. Vychází přitom z různých agregátních veličin a možných strategií centrálních bank.

Co v Česku zbude po automobilovém průmyslu?

Možná mají pravdu. Ale i když pomineme fiskální ukazatele, je zjevné, že české hospodářství je zranitelnější než před krizí roku 2008. Zvýšil se podíl automobilového průmyslu i toho, čemu se většinou říká montovny. Fakticky se jedná o výrobní podniky v zahraničním vlastnictví zaměřené na jednoduché komponenty typu odlitků a obrobků. Automobilové odvětví je vysoce cyklické, takže je jisté, že příští ekonomické zpomalení bude znamenat prudký pokles odbytu. A korporace vždy raději utlumí zahraničí než svou mateřskou zemi. Lze tudíž čekat rychlé zavírání podniků nebo aspoň výrazné propouštění, jaké může mít až povahu kolapsu. „Budeme bezbranní,“ upozorňuje v této souvislosti třeba Markéta Šichtařová.

Pokud by se náhodou ekonomové spletli a krize nás hned tak nečekala, dojde k témuž o něco později. Automobilové odvětví je extrémně citlivé na ceny, pár centů na součástce může rozhodovat. S každým růstem platů a nápravou kurzu koruny bude mít výroba tendenci přesunovat se dále na východ nebo na jih.

Samostatný expert nebo živá součástka?

Jenže struktura ekonomiky je ten menší problém. Ještě podstatnější je změna ve struktuře pracovní síly. Ať chceme nebo nechceme, roky práce v korporátní výrobní hale člověka změní. V čem?

• Naučí se kázni.
• Zvykne si nediskutovat příliš.
• Přizpůsobí se plnění dílčích úkolů. Často mu uniká smysl celého projektu nebo procesu, ale to nevadí.
• Dokáže čekat na pokyny a detailní zadání. Nepouští se do práce, dokud nedostane jasný příkaz.
• Přiblíží se dokonalosti v řešení nějaké skupiny problémů, které jsou třeba i technicky komplikované, ale omezené svým dosahem.
• Naprosto přesně respektuje pravidla. I kdyby mu to mělo bránit v dosažení výsledku.

Jinak řečeno, stane se bezchybně fungujícím kolečkem v obrovském stroji. To není teorie. Technický manažer ve společnosti Optaglio Libor Šustr k tomu říká: „Občas k nám takoví lidé chodí na pohovory. Jsou ukázkově připravení na interview, ale vzbuzují pochybnosti, jak by si vedli v prostředí, kde mají nacházet úplně nová řešení, rozhodovat, nést odpovědnost za výsledky projektů a kde se nemohou opřít o žádný manuál.“ Pozor, nemluvíme o vysokých manažerech, ale o expertech na „běžných“ technických pozicích.

Ztráta schopnosti pracovat mimo korporaci

Dnes to nikdo nevnímá jako problém. Podniky se přetahují o zaměstnance. I řadový konstruktér nebo nástrojář, pokud odejde, může mít ještě ten den nové pracovní místo, možná i lépe placené. Jenže až korporátní výrobny začnou propouštět, nezůstanou po nich jen prázdné haly a pozemky, ale také statisíce šikovných lidí, kteří „jen“ ztratili pracovat schopnost mimo korporaci.

A co hůře, sami ti lidé to většinou nevnímají. Korporátní oddělení interní komunikace dokážou vytvořit atmosféru, kde si každý připadá jedinečný, kreativní a úžasný. Ale zkuste se na sebe na chvíli podívat zvenčí. Kdybyste přišli do podniku, viděli několik desítek konstruktérů v jedné místnosti a věděli, že jejich společným dílem je jediná součástka, jak samostatná a kreativní by vám připadala práce každého z nich? A jak byste hodnotili práci technologa, který už pět let neřeší jiný problém než zrychlování výrobní linky o procento stanovené vyšším managementem?

Až tedy  – dříve nebo později – začne docházet k útlumu korporátních výroben automobilového odvětví, jaké budou zbývat možnosti? Nejlépe založit něco vlastního nebo se připojit k nějaké velmi dynamické partě. Jenže komu ještě zůstanou potřebné schopnosti?

Spoléhat na sebe, ne na vládu

Samozřejmě bychom měli požadovat, aby určité kroky podnikala vláda. Kupř. aby v době hospodářského růstu hospodařila s přebytkovými rozpočty a během příští krize mohla ekonomiku povzbudit. Ale to je čistě teoretická možnost, ministerstvo financí nedokáže vývoj rozpočtu ani predikovat, natož aktivně řídit. Podobně nemůžeme ani čekat, že by vláda reálně podpořila změnu ekonomiky od korporátních montoven k menším místním technologicky šikovným firmám.

Nicméně nakonec rozhoduje, co podnikne jedinec. A konec konců, i celková reakce ekonomiky je do značné míry součtem toho, jak si poradí jednotliví lidé. Pro ty, kdo nemají ukončené vzdělání, může být smysluplné si ho dodělat. Nicméně to nemění nic na tom, že lidé se nejlépe učí tím, že něco dělají. Studovat kurzy samostatnosti a přitom trávit většinu dne jako součástka v korporátním stroji, to příliš nedává smysl.

Smysluplnější je změnit zaměstnání tak, aby se člověk učil ty věci, které se po pádu montoven můžou hodit. Za předpokladu, že se jedná o firmu, která už teď může platit rozumně nebo dokonce nadstandardně.

Jaké místo je bezpečné?

Zaměstnavatele s ideální perspektivou asi není možné definovat, ale některé společné základní znaky existují:

• Čím větší organizace, tím menší šance, že dostanete možnost řešit úkoly samostatně. Spíš velký tým, několik úrovní řízení, komplikovaná pravidla. „Jsou výjimečné organizace, ale pokud si chcete pěstovat schopnost samostatného řešení problémů, málokterá firma nad 100 lidí bude ta správná,“ říká např. expertka na firemní výkonnost Karin Hringe.
• Vyspělost. Není zapotřebí vysvětlovat, že když pracujete s technologií z časů vašich rodičů a na trhu jsou mezitím úplně jiné věci, příliš dobrou perspektivu vám to nedá. Konec konců, třeba programátoři vědí, proč nechtějí trávit další roky u mainfraimových počítačů ze 70. let, i když je to dobře placené.  Je tedy důležité, aby se zaměstnavatel zabýval něčím, co je na špičce a co má perspektivu i do budoucnosti.
• Globální působení. Až začnou korporátní montovny propouštět, dopadne to i na další sektory a český trh bude hodně těžký pro každého. Na budoucnost se tedy připravíte nejlépe tam, kde jednáte jednou s čínským dodavatelem, podruhé s argentinským zákazníkem, potřetí třeba s francouzskou partnerskou firmou. Firmy příliš uzamčené do českého trhu nemusí být to pravé.

A k tomu všemu musíme pochopitelně přičíst takové požadavky jako přátelští kolegové, aspoň trochu zábavná práce, slušný plat a vše, co k tomu patří.

Takových firem není v České republice mnoho a neotvírá se v nich příliš míst, ale rozhodně se vyplatí sledovat situaci. Třeba OPTAGLIO má letos hodně dobrý rok, hlavně na asijských trzích. Vedle toho připravuje otevření zahraniční pobočky, nedávno přešlo na akciovou společnost a technologické centrum v Lochovicích je nově vybavené. Firma tedy čeká mohutný růst a chce v nejbližších měsících výrazně rozšířit tým. Možná to je dobrá příležitost přemýšlet, zda do OPTAGLIO neposlat životopis. Tím spíš, že OPTAGLIO není nastavené tak, že by obsazovalo jenom konkrétní pozice, ale když vidí zajímavého člověka, sáhne po něm.

Někdy to může být jeden e-mail odeslaný ve správný čas, co rozhodne o dalším směřování.

 

Centralizovaná biometrie jako adrenalinový sport

Americká telekomunikační společnost Verizon musela před pár týdny přiznat, že se hackeři dostali k údajům o 6 milionech zákazníků. Aby toho nebylo málo, o pouhý měsíc dříve stejné firmě unikla data o 14 milionech lidí. Stalo se to při předávání informací mezi Verizonem a dodavatelskou firmou, která pomáhala s telefonickou podporou zákazníků. Obě organizace měly zabezpečené databáze, ale vznikl nějaký problém při vzájemné komunikaci.

Banka UniCredit, které byly ukradeny údaje o 400 000 zákazníků, je na tom vlastně docela dobře. I když se jednalo o citlivé údaje včetně toho, kdo komu kolik dluží. A mezitím jen tak, jakoby mimochodem, proběhla zprávička, že švédská policie nedokázala ochránit informace o lidech, které vyšetřuje.  Ale to nejlepší nakonec. Ale proč se tím zabývat, když to jsou jen drobné.  Během poslední prezidentské kampaně v USA se na internet dostaly nechráněné údaje o 200 milionech Američanů, jejich soukromí a zálibách.

Seznam by mohl dlouho pokračovat. Analytici serveru Comparitech spočítali, že od roku 2014 došlo ve světě k 5 000 velkým únikům dat z organizací jako Apple, americká vláda, turecká vláda, T-Mobile, Sony, Yahoo atd.

Připomínáme to proto, aby bylo jasné, jak iluzorní je představa, že by někdo dokázal data spolehlivě ochránit. Ani náhodou! Výrobci databází pro ukládání biometrických údajů samozřejmě tvrdí, že ta jejich je naprosto perfektně zabezpečena, ale sotva kdo tomu věří.

To je dobré zdůrazňovat proto, že se znovu a znovu objevují nápady na zavádění systémů ověřování osobní identity, v nichž uživatel nemá držet v ruce žádný fyzický doklad. Systém načte do databáze váš otisk prstu, rysy tváře nebo duhovku a můžete jít domů. Příště vás znovu načte a srovná se záznamem v databázi. Je to jednoduché, pohodlné, o nic se nemusíte starat… až do chvíle, když zjistíte, že se kdosi dostal k vašim údajům, prodal je několika podvodnickým organizacím a ty vesele používají třeba kopie vašeho otisku prstu.

V představitelné budoucnosti to tedy bez fyzického dokladu nepůjde. Jenže zranitelnost databází má důsledky i pro doklady se elektronickým čipem.  Komplikuje totiž nejsilnější způsob ověření pravosti – porovnání vůči centrální databázi. Umístění biometrických údajů přímo na čip je snad přijatelným rizikem (zvláště, pokud by načtení čipu bylo podmíněno zadáním PIN). Přenos biometrického údaje (byť šifrovaného) přes veřejnou síť už ale přijatelný není. Ověřování vůči centrální databázi tedy vyžaduje jiný parametr. Pokud je prioritou jednoduchost, mohlo by stačit číslo dokladu. Pokud je prioritou bezpečnost, je tu produkt OVImage společnosti OPTAGLIO. Ten spočívá v tom, že ve vymezené části dokladu jsou náhodně rozmístěny mikrohologramy, jejich pozice načtena a uložena do databáze pro pozdějí porovnávání. Každý doklad je unikátní, vyrobit podruhé stejný doklad je nemožné, a to i pro jeho výrobce. Podstatnou výhodou je, že sítěmi nejsou přenášeny citlivé osobní údaje.

Samozřejmě se budou objevovat další a další technologické firmy, jejichž obchodníci budou tvrdit, že v jejich centrální databázi mohou být biometrické údajně skladovány naprosto bezpečně. Pochopitelně, oni sami neponesou odpovědnost za všechno, k čemu by mohlo dojít.

 

Centralised biometry as an extreme sport

A few weeks ago, American telecoms giant, Verison, had to admit that hackers got access to data on 6 million clients. A month earlier, there was a leakage of data about 14 million people in the same company. UniCredit Bank can be quite happy because „only“ 400 000 customers personal data was compromised. In the meantime, Swedish police were not able to protect information about people who are currently under investigation. However, all of these cases are pretty small in comparison with the fact that unprotected information about 200 million American citizens, including their preferences and interests, got to the Internet during last presidential campaign.

The list of incidents could go on. Analytics of Comparitech server counted that there have been more than 5000 big data leakages from organisations such as Apple, American government, the Turkish government, T-Mobile, Sony and Yahoo since 2014.

It confirms that there is no chance to implement a 100% reliable data protection. No chance! Biometric database vendors claim that their security is perfect, but seldom anybody believes them.

It should be kept in mind because ID schemes based on centralised biometry databases are proposed again and again. It is typical for them that there is no physical document. Your fingerprint, face features or iris is recorded, and you can go home. Next time you will be identified and authenticated by comparing your biometry characteristics to a central database record. Everything is easy, comfortable… up to the moment when you find that somebody gets your biometric data, sold it to several criminal gangs and your copy of your fingerprint is used for transaction authorization.

There is no chance to build an ID solution without a physical document for the foreseeable future. However, the vulnerability of databases has also consequences for e-ID cards. It prevents verification through a comparison against a central database. Placing of biometric data on the card chip creates an acceptable risk (however, it would be better to protect it with PIN) but its transfer through a public network is too riskful, although it may be encrypted. Therefore we need another piece of information to be used. If simplicity is the key priority, document serial number can be used. If security is the key priority, the best option is OVImage by OPTAGLIO. Microholograms are scattered into a defined area of a document. Their position is photographed and saved into the database to enable later identification of the individual document. Each document is unique; even the producer is not able to make the same document again. No sensitive personal data is transferred.

It is likely that technology vendors will appear and state that their biometric databases are secure. It is an easy statement as long as their managers do not guarantee of it with their private properties.

Může mít operátor manažerský plat?

Ten trend je v zásadě stejný všude v západním světě. Dnešní mladí jsou první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče a většina rodin si toho může dovolit méně než před 15 lety. Mnozí s tím jsou už více méně smířeni. Zbývá pár profesí, kde platy ještě rostou, jako jsou třeba někteří velmi specializovaní programátoři. A pak jsou firmy, které se tomu trendu vymykají. Třeba lochovické OPTAGLIO, kde si operátor může přijít na částku blížící se 50 000 měsíčně.

„Nejde jen o to, že mám dobrý plat. Ještě důležitější pro mě, že se můžu naučit spoustu nových věcí, profesionálně růst a časem pomýšlet na ještě zajímavější pozici,“ říká Rudolf Dubský. „Mám dnes hodně samostatnou práci, každý rok o něco složitější, takže mám možnost učit se průběžně. Před lety bych nevěřil, že jednou budu zvládat tak komplikované věci. Ale jde to bez problémů.“

Případ společnosti OPTAGLIO vyvrací představu, že ve firmách založených na posledních vědecko-technických poznatcích najdete jen profesory a roboty. OPTAGLIO se zabývá bezpečnostními nanotechnologiemi, vytváří složité optické prvky, které chrání proti padělání pasy a bankovky na celém světě. U Lochovic vybudovala nejmoderněji vybavené výzkumné a výrobní pracoviště, se spoustou příležitostí pro nejrůznější profese – od vědců s doktorátem přes operátory až po řidiče.

„Příležitosti jsou u nás otevřené v zásadě pořád, ale letošní rok je zvlášť zajímavý. Očekáváme totiž do konce roku získání dalších zakázek na asijských trzích a budeme tudíž potřebovat posílit týmy. Stačí poslat životopis na e-mail management@optaglio.cz. Není pro nás tak důležité, že někdo pracoval x let na té  a té pozici. Podstatné je, co má ten člověk před sebou, jaký má potenciál,“ říká technický manažer Libor Šustr.

Nicméně přesto se ta otázka nabízí. Operátorů výrobních linek a zařízení je hodně. Často mají velmi podobnou kvalifikaci. Co rozhoduje o tom, že někdo uspěje ve firmě jako OPTAGLIO, zatímco jinému nezbývá než pracovat za mizerný plat s vysokým rizikem, že přijde o práci a bude obtížně hledat jinou? K tomu může dojít velmi rychle, jakmile se dostaví očekávaná vlna omezování zahraničních podniků, montoven a výroben.

Zcela jistě v tom hraje roli štěstí. Někdo narazí ve správný čas na správnou příležitost a někdo ne. Nebo může mít smůlu v tom, že ho až příliš snadno vezmou do zahraniční montovny, kde pak zůstane celé roky. Korporace s ním bude spokojena, protože je slušný a pracovitý, ale nedostane možnost naučit se něco zásadně nového. Řeči o korporátním rozvojovém programu na tom nemohou nic změnit. Když podnik dělá stále to samé a řeší jen zrychlování linek a snižování zmetkovosti, pak vám příležitost k růstu prostě nabídnout nemůže.

Velice podstatné ale je, jak se zaměstnanec o práci zajímá. „Ten rozdíl je zpravidla viditelný po pár dnech. Někoho zajímá výroba celkově. Chce vědět, proč to děláme právě takhle, jaké procesy předchází, jaké navazují, je zvědavý, všímá si. Dokáže se soustředit na práci a když se objeví problém, snaží se ho řešit. Ne proto, že nad ní někdo stojí, ale protože ho baví řešit problémy. To jsou ti lidé, kteří mají perspektivu.“ vysvětluje Libor Šustr.

Ale k tomu všemu je zapotřebí mít kuráž, aby se člověk zvedl a změnil místo, i když má docela dobrou práci. „Spousta manažerů bere jako samozřejmost, že vždy po několika letech mění místo za lepší. Zaměstnancům na operátorských pozicích se většinou měnit nechce. Což může být chyba,“ vysvětluje vysvětluje psycholožka Kamila Najbrtová.

Jak vysvětluje, nemá na mysli problematické pracovníky, co nikde nevydrží, ale právě ty bezproblémové. „Lidé často berou práci jako manželství. Když se člověk ožení, zpravidla to tím pokládá za vyřešené. Možná se čas od času zasní, jaké by bylo žít s někým jiným, ale reálně ty možnosti nezjištuje. Pokud nepřijde krize, tak manželství prostě funguje, a dál nebádáme. To je správný přístup. Potřebujeme stabilní vztahy a nemůžeme pořád otevírat, zda by to jinde nebylo ještě lepší,“ pokračuje psycholožka. „Jenže je chybou si myslet, že ke stabilnímu životu patří stále stejné zaměstnání. Ve skutečnosti je to naopak. Podstatná část manželských krizí vyplývá z toho, že rodina nemá dost peněz. Lidé se hádají, co mohou koupit, jsou frustrovaní, křičí na sebe. A možná leží nevyužitá příležitost, kde by manžel mohl vydělávat podstatně více,“ uzavírá Kamila Najbrtová.

Nechcete si nechat příležitost ujít? Stačí poslat životopis na e-mailovou adresu management@optaglio.cz. A možná už příští měsíc budete pracovat za mnohem výhodnějších podmínek než dosud. A možná, že za pár let budete pracovat na pozici, o jaké dnes ani nesníte.

Odjet za prací nebo zůstat? Obojí!

Někteří mladí Češi plánují odjezd do ciziny, aby se mohli procházet po Manhattanu nebo chodit do londýnských barů. Nicméně mnohem víc je těch, které do zahraničí táhne práce a kariéra. Mají pocit (často oprávněný), že v českém prostředí chybí takové příležitosti, které by jim umožnily stát se špičkovými profesionály. Proti odchodu naopak hovoří nutnost stěhovat se, měnit životní styl, omezit kontakty s blízkými… a zanedbatelným faktorem není ani bezpečné prostředí v České republice, a někdy i úmysl vychovávat děti v zemi, kde se mluví česky.  Je možné najít nějaké kompromisní řešení?

Dlouho panovala iluze, že tím správným kompromisem by mohly být místní pobočky zahraničních firem. Ale realita je taková, že nastoupit do korporátní montovny či výrobny, centra sdílených služeb nebo třeba advokátní kanceláře neznamená nic jiného, než se člověk stává kolečkem ve stroji. Je rychle zařazen do velkého týmu, plní dílčí úkoly v rámci komplexního projektu, jeho činnost je detailně určována rozhodnutím nadřízených a korporátními předpisy. K tomu ještě přistupuje, že korporace jen velmi zřídka nasazují do středoevropských poboček to nejvyspělejší, co mají (navzdory tiskovým zprávám) a jejich vedení je zpravidla velmi nedůvěřivé vůči lokálním iniciativám. Zkrátka, místní zastoupení korporace může poskytnout klidný život a slušný plat, ale růst schopností od nich nečekejte. To ostatně ví ty tisíce Čechů, kteří raději odjeli do USA a nechali se tam najmout přímo do korporátní centrály či technologického centra.

Opačnou možností je startup, tedy nedávno založená firma prosazující výraznou technologickou novinku. Ti, co tu zkušenost mají, často hovoří o opojném pocitu. Rozjíždíte něco úplně nového, máte pocit, že vám patří svět, vaším působištěm jsou globální trhy, jedinec je často odpovědný za rozsáhlou oblast fungování nové firmy (takže se může hodně učit)… jenže ve skutečném životě se málokomu podaří přijít s vynálezem nebo být přibrán do takového týmu. Navíc většina zdánlivě perspektivních novinek nakonec na trzích neuspěje. A málokterý startup bude hned v první fázi schopen vyplácet takové výplaty, aby to stačilo mladé rodině.

Nebo máte štěstí a narazíte na firmu, jako je OPTAGLIO. Tedy na některý z těch vzácných příkladů českých společností, které svým lidem umožní vyrůst v experty patřící k úzké světové špičce, aniž by bylo nutné se stěhovat. Co za tím je?

• OPTAGLIO pracuje s těmi nejpokročilejšími technologiemi, jaké jsou na světovém trhu k dispozici. Pracuje s nimi přímo pobočka v Lochovicích ve středních Čechách, je zde umístěn i kompletní vývoj.
• Zaměstnanci OPTAGLIO se běžně pohybují na globálním trhu. Cestují, jednají se zákazníky i dodavateli, vystupují jako samostatní experti. Technologie společnosti OPTAGLIO jsou využívány ve více než 50 zemích celého světa, výrobní zařízení a materiály také pochází z nejrůznějších regionů. Tedy nespočet příležitostí poznávat rozmanité kulturní styly, mluvit s nejrůznějšími lidmi a učit se pracovat v globálním prostředí.
• OPTAGLIO má přesně tu velikost, aby jeden člověk mohl dostat k na starosti celou záležitost (projekt), včetně technologií, logistiky, lidí, jednání s partnery apod. Naučí se tedy řešit úkoly s takovou mírou komplexnosti, na jaké jinde pracuje třeba výrobní ředitel.

K tomu je to firma stabilní, s téměř 25 lety historie, špičkovým technologickým vybavením, zavedená na globálních trzích se vším, co k tomu patří. Vyrábí speciální bezpečnostní hologramy pro osobní doklady, pasy, bankovky, kolky apod.

Proč je u nás podobných společností tak málo, tím se teď nemusíme zabývat. Beztak to čtenář nemůže ovlivnit. Nicméně bylo by logické, kdyby si položil otázku podobnou té, která zazněla u startupů. Je vůbec možné se do takové firmy dostat? „Nehledáme lidi se zajímavou minulostí. Hledáme lidi se zajímavou budoucností. Uplatnit se tu může každý, kdo má technické vzdělání, je pracovitý, samostatný, má otevřenou mysl a je připravený se učit další věci. Vím, že to zní jako fráze, ale najít takové lidi není snadné,“ říká technický manažer Luboš Šustr. „Nepotřebujeme praxi v zacházení s konkrétním strojem, a dokonce ani angličtinu na prvotřídní úrovni. Takové věci si člověk osvojí za běhu. Pokud má dost nadšení a chuti se učit.“

Nemusíte ani vymýšlet konkrétní pozici. Ve společnosti OPTAGLIO je spousta projektů a aktivit, pro šikovného člověka se práce najde. Nejlepší je prostě poslat životopis na management@optaglio.cz a dojet se do Lochovic podívat osobně.

ID cards in smartphones? Quite clever

Not long ago, an article was published on this blog underlining necessity to make a difference between processes of identification and authentication. Identification aims at learning who is the person I deal with. We can e.g. learn that the person is Mr. Smith from London, born February 6, 1970. Authentication consists in proving that this alleged Mr. Smith is really the person he claims to be.

Making the clear difference between these processes is useful for thinking about mobile ID concept. Recently, several companies, such as HID and Gemalto, introduced this idea, which is quite simple. A new application, virtual ID card, will be downloaded into user´s smartphone. There is no need to carry another card, a risk of loss is eliminated, the solution is cheaper than physical document production… many benefits. However, there are also some reasons to worry. Your battery can die at the awkward moment. Some social groups do not own smartphones, do not want them or are not able to use them. However, security is the critical objection. Statistics by antivirus company Kaspersky says that the almost one fifth of European smartphones contains malware. It is not so bad in comparison with the rest of world (one-half of China smartphones is impacted), but it is still too bad to implement personal documents into such an environment. We need to consider that substantial proportion of malware enables attackers to apply remote control of someone´s smartphone, including “watching” PIN entering.

A concept of HID covers this problem. Mobile ID would be useful for identification. Information about user´s name, address, birth, marital status and a serial number of the document can be stored in an ID application. In many situations, it is sufficient, when the user is asked for personal data in a hotel, transport, etc.

However, authentication is sometimes necessary. A user asks for cash in his/her bank, tries to enter a classified building or sometimes a policeman is too suspicious. For such situations, a user has his/her polycarbonate ID card with many security elements. This scarce using of physical ID cards enables to understand the importance of physical ID card. Users will be more dedicated to its protection; policemen will pay bigger attention to detail viewing of cards.

Altogether this would mean that a citizen is given a physical ID card and an ID application is downloaded into his/her smartphone. Provided he/she wants it. It is more comfortable than permanent carrying of physical documents and much more secure than crazy ideas such as a central biometric database.