O padělaných komponentách strojů se hodně mluví. Do ochrany proti padělkům se investuje hodně úsilí. Ale výsledek pořád ještě není uspokojivý. Mikrohologramy, zajímavá technologie, se kterou přišlo lochovické OPTAGLIO, snad konečně otvírají cestu k tomu, že bude možné ověřit přímo pravost dílu, aniž by člověk musel spoléhat na záznamy v nějakém systému nebo na značení obalu.
Když hovoříme o padělání, nemáme na mysli situace, kdy konkurenční firma vyrábí pod svou značkou díl, který pasuje na místo originálního. Prémiový výrobce může upozorňovat, že konkurenční díl nemá stejné parametry (což je většinou pravda) a může vyhrožovat, že třeba neuzná záruku nikomu, kdo takové díly využívá při opravách. Ale fakticky je na zákazníkovi, aby se rozhodl, zda dá přednost originálu nebo nižší ceně.
O padělatelství hovoříme tam, kde konkurenční firma (zpravidla s výrobním provozem kdesi v Pákistánu či podobné oblasti) uvádí na trh díl opatřený značkou prémiového výrobce. Poškozuje tím prémiového výrobce i zákazníka, který na vlastnosti kompomenty spoléhá. Podle World Customs Organisation jsou tak pouze v samotném automobilovém odvětví ročně způsobeny škody kolem 12 miliard dolarů. Třetina dílů, které obíhají mimo Evropu a jsou označeny jako značkové, ve skutečnosti značková není.
Sledovat nebo značit
Na tom ještě není nic objevného, o padělatelství se mluví od nepaměti. Zajímavé spíš je zjištění, jak málo se s tím dá dělat. Například známý dodavatel náhradních dílů ACDelco lidem radí, aby v autoservisech chtěli vidět obaly od dílů, jako by bylo možné ověřit, zda namontovaný díl byl někdy uvnitř posuzované krabice. Dále radí, aby se zákazníci vyhýbali příliš výhodným koupím. To je fakticky přiznání, že falešný díl od originálního prostě nerozeznáte. Ostatně, i společnost BMW, která na boj proti pirátským kopiím vydává značné částky, má opět jen dvě rady, mimochodem poměrně podobné těm od ACDelco. Za prvé. Nakupujte jen ve značkových obchodech. Za druhé. Díly si pořádně prohlížejte a doufejte, že imitátor udělal chybu. To může obnášet i tak bizarní záležitosti jako kreativní vylepšení loga, takže místo bavorské vlajky je v kruhu červený půlměsíček.
Nicméně to neznamená, že by se nedalo nic dělat. Existují v zásadě dvě strategie proti padělkům.
- Sledování životního cyklu komponenty.
- Značení vlastního předmětu.
Při sledování životního cyklu, resp. pohybu jde o to, že ke komponentě existuje i záznam o její dosavadní historii, zejména o putování mezi různými obchodníky a distributory. To hodně pomáhá – za předpokladu, že byly záznamy vytvářeny dost poctivě, že se nejedná o díl z druhé ruky a že překupníků po cestě nebylo příliš mnoho. Nicméně je to metoda zcela bezmocná vůči záměně. Záznam o tom, že v určitý den a hodinu bylo cosi vyskladněno, nedává jistotu pravosti.
Při značení vlastního předmětu nemusíte nic dalšího sledovat, stejně jako nesledujete životní cyklus bankovky. Prostě se podíváte na díl a najdete na něm nějaké znamení pravosti. To by problém uspokojivě řešilo. Kdyby tomu nebylo tak, že většinou je značena pouze krabice. Můžete na ní najít pečeť, hologram nebo třeba malůvky bezpečnostním inkoustem, takže máte slušnou míru jistoty, že krabice je pravá. Je ale pravý také její obsah?
Logicky se nabízí kombinace obou nedokonalých metod. Výrobce označí díl (nebo aspoň obal) a zároveň sleduje i jeho cestu – pokud jsou další články prodejního řetězce ochotny podílet se na sledování. Konzultační firma BlackFox např. doporučuje následující:
- Značte své výrobky nebo aspoň obaly. Doufejte, že se výrobci zaměří na někoho jiného.
- Zapojte do boje proti padělatelství dealery. Motivujte je, aby se snažili odhalovat podvodné díly a nahlašovali je.
- Podobně motivujte i zákazníky.
- Věnujte hodně pozornosti komunikaci. Snažte se, aby co nejvíce lidí znalo technické detaily jednotlivých dílů. To jim usnadní, aby je odlišili od podvrhů, aspoň od těch méně zdařilých.
- A samozřejmě udávejte, udávejte, udávejte. Policejní razie, obsazená skladiště, hromady zabaveného zboží – to se zdá být i nadále hlavní zbraní proti padělatelům.
Díly nejsou jako bankovky. Zatím
Takové řešení je rozhodně lepší než nic, nicméně vyžaduje totiž dost námahy a rozhodně nedává jistotu pravosti. Díly ještě pořád nejsou jako bankovky. Není tedy divu, že přetrvává zájem o technologie umožňující značit přímo díly.
RFID čipy. Ty jsou zajímavé tím, že do čipu můžete nahrát i další informace než jen původ dílů. Nevýhodou ovšem je snadnost, s jakou lze RFID čip utrhnout z chráněného dílu a nalepit jej jinam.
Bezpečnostní samolepky. U nich je podstatné, že se při jakémkoliv pokusu o sundání nevratně rozpadnou. Hlavními nevýhodami naopak je, že trpí abrazí a nejrůznějšími vnějšími vlivy. A také to, že se dají relativně snadno napodobit.
Holografické samolepky. Ty sice neřeší odolnost vůči vnějším vlivům, ale je velmi obtížné je padělat – pokud se jedná o hologram vytvoření na míru pro konkrétního výrobce komponent a jedná se o hologram dost pokročilý. Běžné hologramy vytvářené metodou dot.matrix (a těch je v současné době většina) jsou totiž kopírovatelné.
Co dalšího se rýsuje? Francouzská společnost Proftaag potáhne chráněný předmět vrstou průhledného plastu s bublinkami. Vyfotí jej, uloží do databáze vzájemnou polohu bublinek, a je hotovo. Každý díl je nyní jedinečný, každý díl lze porovnat s databází. Jediná nevýhoda vlastně je, že když v ruce držíte díl a chcete jej zkontrolovat, potřebujete také přístup do zmíněné databáze – vedle odolnosti zmíněného plastu a také jeho adhezivních schopností. Na něčem plast prostě nedrží.
Potvrdí pravost mikrohologramy?
Ale ještě je tu OPTAGLIO. Česká firma, která už víc než 20 let patří k úzké světové špičce v bezpečnostních hologramech. Vytváří je technologií elektronové litografie, což mimo jiné znamená, že je není ani teoreticky možné věrně napodobit (parametry difrakčních mřížek nemohou být vypočteny analýzou hotového hologramu). Její ochranné prvky jsou využívány ve více než 50 zemích, většinou na bankovkách, pasech, osobních průkazech apod.
Před několika lety si společnost OPTAGLIO nechala patentovat mikrohologramy. Kovové částice o velikosti od 40 mikrometrů (mikrometr je tisicína milimetru), prostě miniaturní zrníčka kovu, na kterých je umístěn hologram, a případně jsou do nich vyleptány nějaké znaky. Mikrohologramy jsou pak vmíchány do laku, barvy nebo jiné hmoty použité při povrchové úpravě. Někdy dokonce mohou být vmíchány přímo do materiálu – tak vzniká třeba holografický papír.
Mikrohologramy umožňují několik úrovní inspekce. Pouhým okem si všimnete jemného kovového prachu. Lupou zjistíte, že částečky kovu mají všechny stejný tvar, je do nich vyleptán nějaký nápis a mají holografický povrch. Pod mikroskopem pak můžete prohlížet speciální vizuální efekty, nasvěcovat hologram z různých stran apod. A v případě sporu třeba o to, jaký díl byl namontován v havarovaném stroji, je možné provádět i forenzní analýzu na základě skrytých prvků na mikrohologramech. Protože je každé „rozsypání“ mikrohologramů na chráněném předmětu unikátní, je možné načíst vzájemnou pozici, uložit ji do databáze a později identifikovat konkrétní díl.
Možnosti tedy prakticky neomezené, co do inspekce i způsobů nasazení. Vzhledem k tomu, že mnoho hologramů se vyrábí z niklu s teplotou tání 1450° C, lze předpokládat, že přežijí i ve většině motorů.
Jak to bude dáno se značením komponent a jakou roli v tom budou hrát mikrohologramy, to dnes nikdo neví. Mikrohologramy se zatím prosazují spíš při ochraně osobních dokladů. Nicméně v každém případě se jedná o směr zajímavý a perspektivní. A jedná se také o doklad o tom, že Česká republika je holografickou velmocí. Hologramy ze středních Čech (OPTAGLIO sídlí v Lochovicích u Berouna) jsou dnes používány ve více než 50 zemích všech kontinentů. Možná, že za pár let bude normální, že vyndáte ze stroje díl, podíváte se na něj lupou a řeknete: „Opravdu ho vyrobili v Kovosvitu.“
BLOG společnosti OPTAGLIO 